top of page

Borneo a Sulawesi část 4. - Střední Kalimantan

19. - 22. 1. 2024


Jakmile jsme dorazili na místo, odkud jsme původně vyráželi, celá naše výprava už měla v podstatě sbaleno, a tak stačilo jen vystoupit z loďky, poděkovat našemu průvodci, předat mu od nás dýško a odejít. Pravdou je, že náš průvodce byl velký sympaťák, to ano… nicméně když jsme mu předávali dýško se slovy, že ty peníze nejsou pouze pro něj, ale pro celý personál, který s námi na lodi byl, moc jsem nevěřila tomu, že se peníze dostanou i k ostatním… No, a už vůbec né to, že je mezi ně spravedlivě rozdělí. Já osobně bych předávání těchto peněz udělala úplně jinak, ale bohužel se do mojí ruky nedostaly… Já bych ty peníze totiž rozdala přímo těm lidem, u kterých chci, aby skončily. Však přeci byli všichni na palubě a loučili se s námi, tak by to nic složitého nebylo. Ale což…


Po vystoupení z lodi jsme se rozloučili s většinou naší bandy, protože všichni kromě Agáty a Pavla odlétali pryč: 3 z nich na Jávu, kde si zaparkovali auto, a jeden člen do Kuala Lumpur v Malajsii. My 4 jsme nasedli do jednoho taxíku a společně se nechali odvézt na hotel, ve kterém jsme bydleli i poslední noc před začátkem expedice. Protože v celém národním parku skoro nefungoval signál a internet byl tím pádem úplně nulový, Pavel rychle řešil problém s jejich letenkami, které měli koupené na následující den. Při objednávce se něco pokazilo, a tak se jim letenky z Borea na Jávu zarezervovaly a také koupily opačným směrem. Po velice krátké době ale Pavel zjistil, že společnosti nemá jak dokázat, že chyba nebyla na jeho straně, a tak přijmul alespoň částečnou kompenzaci finanční ztráty. Na následující den byly letenky již předražené a nějak se jim to celé kazilo. Ve finále je určitě záhodno říct, že je cesta zpátky na Bali vyšla na spoustu a spoustu peněz - nejen kvůli drahým letenkám, špatným letenkám, ale navíc měli problém s rezervací vlaku, který byl na jimi požadovaný termín už vyprodaný, a tak koupili pozdější termín a museli tak přenocovat v Surabaya. Navíc byla ve vlaku ohromná zima kvůli klimatizaci zapnuté na 16 stupňů Celsia, a tak celou cestu z města Surabaya do přístavu mrzli. A ponaučení? BUDETE-LI NA JÁVĚ CHTÍT JEZDIT VLAKEM, SEŽEŇTE SI JÍZDENKY S PŘEDSTIHEM A PŘIOBLEČTE SE. Bohužel, ani jejich hlavní důvod, proč přes Surabaya chtěli jet, nebyl nakonec realizován… Tím důvodem bylo, že na Bali je vakcína proti horečce Dengue o 3.700 Kč dražší, než mimo něj… no, prostě tenhle výlet pro ně nebyl zrovna jeden z těch nejlevnějších… Snad byl alespoň povedený.


Jak už jsem se několikrát zmínila, naučila jsem se tady velmi dobře smlouvat. Věřím tomu, že kdybych celou tuhle výpravu řešila za nás všechny já, dostali bysme se s cenou mnohem, ale mnohem níže. V tomto mém přesvědčení mě utvrdilo to, co v příštích dnech bude následovat. Protože ale nejsem na informace skoupá a chci, abyste měli všechny fakta hezky hromadě, hned teď Vám napíšu, co se stalo. Ti tři, kteří letěli na Jávu, si tam předtím nechávali u letiště auto, protože zrovna objevovali kouzla a krásy ostrova Jáva. Hned z letiště jeli na sopku Bromo, kterou jsme jim doporučili my. Kromě toho, že se jim ani trochu nelíbilo, jaká tam je ohromná zima (a to prosím měli opravdu krásné počasí oproti nám), tak nebyli schopni si uhádat správnou částku za vstupné do národního parku. Nerozumím tomu, jak se to vlastně mohlo stát, když jeden z nich mluví obstojně indonésky a navíc na snížené vstupné měli nárok! Další sranda nastala v tu chvíli, když přijeli do Sukamade a snažili se uhádat cenu za výlet za želvami… mně se tenkrát podařilo snížit cenu za dva lidi o 1.200 Kč. Oni tam byli ve 3 a cenu snížili o 450 Kč celkem. Kdo četl náš deník z Jávy, ví přesně, jak jsme to měli se vstupným na Bromu a cenou v Sukamade (Pro vás, co jste tyto díly nečetli, jsem sem hodila aktivní odkaz, který stačí jen rozkliknout). Věřím tomu, že kdybych tuto expedici měla na starosti já, naše výprava by ušetřila minimálně 8.000 Kč. No a proto případné další společné výlety budu řešit víc…


Když jsme s Ondrou další den osiřeli, pobalili jsme si všechny věci a vyrazili cestovat samostatně tak, jak jsme zvyklí. Tak Borneo, ukaž nám, co dalšího sis pro nás připravilo!


Hned na začátku našeho výletu jsme viděli něco, co jsme v Indonésii viděli vlastně poprvé. Představte si, že jsme projížděli okolo lidí, kteří podél silnice sbírali odpadky! No věřili byste tomu? Naposledy, když jsme viděli u silnice někoho dělat něco s odpadky, většinou je právě vyhazoval anebo zapaloval. Jiný ostrov, jiný mrav! Konečně!


Sběr odpadků vedle silnice na ostrově Borneo
Sbírání odpadků u silnice nás na Borneu hodně překvapilo

Po pravdě jsme byli hodně zvědaví, jaké tu budou silnice. Od kamaráda Rodneyho jsme věděli, že bychom to tu s naší motorkou měli v pohodě zvládnout, což bylo dobré vědět, ale ještě zbývalo zjistit, jestli to tu v pohodě zvladneme rychlostí 20, 40 nebo třeba i 70 km/hod. Vpodstatě hned za městem Pangkalanbuun jsme zjistili, že hlavní silnice vypadá dobře a provoz je taky v pohodě. Jediné, na co si Ondra musel cestou dávat pozor, byly občasné, tím pádem také nečekané díry v jinak pěkné vozovce. Už po prvních pár desítkách kilometrů jsme se s Ondrou shodli, že takhle hluboké díry jsme na pěkné silnici ještě v Indonésii neviděli - většinou to bylo buď celé jako tankodrom nebo silnice měla nový povrch. Jak už jsem psala o kousek výše, jinej ostrov, jinej mrav. Pravdu měl ale Onďa v tom, že za takové situace, musí být řidič nonstop ve střehu.


První místo, na které jsme jeli, měl být takový barevný dřevěný altánek na jezírku. Na fotkách to vypadalo hezky, nějaká ta hodnocení to také mělo, tak jsme si říkali, že se podíváme, co u místních získává kladné body. Bohužel proto, že v posledních dnech pršelo, jakmile jsme sjeli z hlavní silnice, kvalita cesty šla rapidně dolů. A proč jsem zmiňovala ten déšť? Je to proto, že 95% všech cest I odboček, které jsme míjeli, bylo nezpevněných. A tahle na tom nebyla jinak! “Vzhledem k tomu, že naše motorka je tak nějak napůl terénní, neměl by to být problém!” Dušoval se Ondra a směle vyrazil. Co se ale nestalo! V jedné větší kaluži nám motorka na hlubším bahně podjela tak, že se Ondra musel odpíchnout od země pomocí nohou, jinak by nás byl vyklopil. Kousíček za kaluží zastavil a s jiskřičkami v očích mne poprosil, jestli bych mu mohla doběhnout do kaluže pro žabku. A tak jsem seskočila, otočila se a vydala se na lov. Naštěstí naše stopy byly nepřehlédnutelné a i kousek žabky koukal z bahna a vody ven. Hrozně jsem se mu smála a šla lovit. Jestli si myslíte, že mě napadlo, abych svoje vlastní boty sundala předtím, než do kaluže vstoupím, tak to jste na omylu! Přesně podle Vašeho očekávání jsem sice vylovila Ondrovu žabku, ale nechala tam obě své. 😃 To už jsme se smáli na celé kolo!


Altánek na bažině Borneo Indonésie
Altánek na bažině

Když jsme dojeli k jezírku, zjistili jsme, že se vlastně o žádné pořádné jezírko nejedná, že jde spíš o bažinu. Po dřevěné lávce jsme došli až k altánku, udělali pár fotek a shodli se, že nebýt té srandy okolo kaluže, nemělo by smysl sem jezdit. Vrátili jsme se k motorce velice rychle, ale než jsme na ní naskočily, přijel k nám nějaký pán a prosil nás, abychom se s jeho dětmi vyfotili, což jsme samozřejmě udělali. Ještě než jsme se vrátili zpátky na hlavní, zastavovali jsme cca sedmkrát, možná osmkrát, protože nás zdravili v podstatě všichni, kolem kterých jsme projížděli. To byste nevěřili, jak moc toužili po fotkách s námi! Na druhou stranu chápu, že zrovna tady, na Borneu, moc zahraničních turistů vidět není.


Zájem místních o bílé turisty Borneo Indonésie
Jsme skoro superstars

Abych všechny zastávky neházela jenom na místní obyvatelé, dvakrát jsme zastavovali i z našich vlastních pohnutek. Poprvé proto, že jsem si chtěla vyfotit plody palmy olejné, která je tu všude kolem k vidění. Podruhé proto, že mě zaujal ještě další druh byznysu, který je tady, na Borneu velmi rozšířený. Pojďme se tedy podívat na to, z čeho tu místní lidé žijí.


Věřím tomu, že o palmě olejné už jste toho slyšeli opravdu hodně. Pokud je mezi Vámi i někdo, kdo občas čte složení potravin, které nakupuje, určitě ví, že je palmový olej velmi rozšířenou ingrediencí. Nejen, že se přidává do čokolád (Milka, Ritter Sport, Lindt, Orion,…), margarínů (Rama, Flora, Hera), tyčinek (Mars, Kofila, Kaštany), sušenek (i moje oblíbená Mila!), ale také do různých cereálních výrobků, slaných tyčinek a brambůrků. Divíte se? Není proč. Právě díky palmovému oleji mají Vaše oblíbené výrobky delší dobu trvanlivosti a ty čokoládové navíc vydrží pohromadě ve vyšších teplotách. Musím se přiznat, že když jsem si seznamy výrobků procházela, hodně mě překvapilo, že ho obsahuje i káva 3v1 od Nescafé. To jsem nečekala. Z palmy olejné se získává mimo palmového oleje také olej palmojádrový. Tomu, co zbyde po vylisováni, se říká palmojádrové pokrutiny, a ty se taktéž využijí. Tyhle produkty se nevyužívají jen v potravinářství, ale také se přidávají do kosmetických výrobků, krmiv pro hospodářská zvířata či průmyslových mazadel. Bohužel ale kvůli tomu, že trh po těchto vínově zbarvených plodech tolik prahe, je značně omezováno přirozené prostředí, ve kterém mimo orangutany žije i mnoho dalších unikátních druhů. Ale zpátky k tomu, co jsem Vám chtěla říct. Farmář, který prodá 1 kg plodů, za něj dostane závratnou sumu. Ta se pohybuje v rozmezí od 1 Kč do 1,5 Kč. Ale dost bylo ekologie, posuneme se zase o dům dál…


Palma olejná při sklizni. Plody palma olejka. Borneo
Plody palmy olejné

Další, celkem rozšířený byznys na Borneu, je pěstování ptačích hnízd. Jedná se o rorýsovité ptáčky, kteří jsou hodně podobní vlaštovkám a za pomoci svých slin staví svá hnízda. Ukázalo se, že právě tato hnízda mají opravdu velmi vysoký obsah bílkovin, a tak se začala využívat právě pro potravinářství. V Asii můžete najít různé drinky s jejich obsahem, a abyste pochopili, že se jedná o opravdu velmi ceněnou komoditu, je potřeba uvést, že cena za 1 kg těchto hnízd se může vyšplhat až na 1000 $. No a právě na Borneu jsme z celé Indonésie viděli ptačí domky, ze kterých reproduktory šíří jejich zpěv, nejčastěji.


Domy na pěstování ptačích hnízd
Ptačí domky

Dalším oblíbeným zdrojem obživy tu je pěstování kaučukovníku – o něm jsme Vám něco málo vyprávěli už v sérii z Jávy.


No a teprve v průběhu našeho výletu zjistíme, že Borneo má i ohromné uhelné pánve a ropná naleziště… O tom ale až později.


Večer jsme dorazili do města Sampit, kde jsme si našli pěkný, levný hotel, ale zároveň jsme si vybrali pěknou, drahou restauraci (večeře stala přibližně stejně jako nocleh). Ale musíme uznat, najedli jsme se parádně. No, a vyspali vlastně taky.


Druhý den ráno, když jsme se vydali na snídani, zjistili jsme, že kolem našeho hotelu prochází opravdu nepřeberné množství lidí… Byli jsme z toho překvapení, a tak jsme se zeptali, o co se tam jedná, a zjistili jsme, že město Sampit zrovna slaví své narozeniny! Chtěli jsme se vydat po stopách všech kolemjdoucích, ale než jsme se vykýblovali z hotelu, průvod zmizel neznámo kam. Proto jsme skočili na motorku a pokračovali v cestě dál.


Nedaleko za městem jsme přijeli do mokřad, skrz které vedla vyvýšená silnice. Touhle krajinou jsme projížděli opravdu desítky kilometrů… Novým zjištěním pro nás tady bylo, že Borneo = bažiny.


Cestou na další nocležiště ve městě Palangkaraya jsme udělali vlastně jen jednu zastávku, a to (celkem nečekaně) v hinduistickém chrámu. Navíc byla součástí této zastávky malá procházka, která zahrnovala celkem pěkné údolíčko jakéhosi potůčku a asi 1 000 000 000 komárů. S tím jsme už tady, na Borneu celkem počítali. Chrám sice vypadal úplně stejně jako na Bali, ale v jeho blízkosti se nacházel ohromný kámen, dalo by se říct skála, kolem které byly udělané malé stavbičky (asi o velikosti větších ptačích budek), kde lidé nechávali obětní dary. V té době jsme již věděli, že velkých kamenů (menších skal) je tady poskrovnu, a tak bývají zpravidla posvátné.


Náš další hotel se nazýval Triana. Honosný název bohužel nepopisoval skutečnost… možná kdysi, ve své době, byl hotel opravdu vyjímečný, ale dnes byl přehlídkou zašlosti a špatné péče. Pozitivní na něm byly tři věci: první a nejlepší byli kluci, kteří se o hotel starali. Byla s nima vážně legrace, a proto jsme s nimi strávili celý večer popíjením a plkáním. Druhá, opět velmi důležitá věc, byla blízkost obchodu, který prodával alkohol. A třetí, rozhodně né zanedbatelná, byla skutečnost, že jeden z kluků tady měl svou uměleckou galerii / sbírku všech možných věcí ze starých dob… Tam jsme strávili asi hodinu a fotili se v různých pózách a s různými rekvizitami. Srandy jsme si s nimi užili Opravdu hodně! Docela vtipná byla i situace, kdy mešity začaly vyvolávat ostošest a my jsme se ze solidarity zeptali, zda tu není někdo, kdo by potřeboval odejít k večerní modlitbě… A odpověď? “Asi to necháme na zítra…” ta byla vskutku odzbrojující! Když tak přemýšlím, napadl mě ještě další bonus toho, že jsme spali právě zde. Kluci měli na zahradě dva druhy ovoce, které jsme dosud neznali. Také jsme díky nim zjistili, že se jedná o druhy, které rostou pouze na Borneu. Mě samozřejmě nezbývalo nic jiného, než ovoce ochutnat. A co vám o něm povím? Bylo exotické, stejně jako ostatní druhy exotického ovoce. 😃 No, dobře, přiznávám, že jsme popili celkem dost... 😉😃



Další den ráno jsme včerejší dýchánek zaplatili, nebo alespoň já! Takový bolehlav… To svět neviděl! Co se ale dalo jiného čekat od whisky, která měla 20 promile alkoholu? Jestli se divíte, nejste v tom sami… Taky nás to překvapilo. A takový poslední dodatek k tomuhle hotelu: bohužel záchod na našem pokoji nešel spláchnout. Představte si pod tím, co jen sami chcete.

2 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page